A 41 / Ondřej Pchálek

Offcity architekti
Intervence pro Pardubice

Jen zdánlivě v roce 2016 cyklus offcity architektů spal. V průběhu roku jsme pozvali do Pardubic architekta Ondřeje Pchálka z architektonického ateliéru PES VES. Dostal drobný úkol, vymyslet malou architektonickou intervenci pro Pardubice. Setkání nebylo pouze jedno, přijel na nádraží vystoupil z vlaku a šel pro nás známou cestu Palackého – třída Míru po které následovalo setkání u kávy a po prvním setkání se začaly objevovat nápady ve formě skic. Nebyl jen jeden nápad, jedna skica, jedna myšlenka, ale bylo toho více. Vznikl malý, zatím jen elektronický „bedekr“ úvah a myšlenek malých architektonických intervencí, který si můžete nyní prohlédnout.

Zároveň Vás tímto zveme na letošní cyklus přednášek Offcity architekti 2017 právě o intervencích architektů ať již legálních či ilegálních.

Ondřejovo mapování a vznik elektronického bedekru Místa a další místa vznikl díky finanční podpoře Nadace české architektury. Děkujeme!
 

* * * * *

Místa a další místa

Pardubický bedekr pozpátku a popaměti
Ondřej Pchálek 2016

Vysvětlení: vždy přijíždím do Pardubic na nádraží a jdu do města. 
Vysvětlení č. 2: Někdo mi poradil, že když budu mluvit o Pardubicích, mám začít Hradcem:

Kruh a čára.
Zatímco Hradec je kruh, Pardubice jsou pro mě jasná čára. 

Ne víc než, ale právě akorát, jedna pořádně dlouhá třída, která pro mě vždy začíná v nádražní hale, vstoupí na začátek města, provede mě několika přechody přes příčné ulice, u nichž nikdy nevím jestli za rohem ještě nějaké město pokračuje, nebo si se mnou jen zahrává jako v iluzivní barokní scéně, nejsou li ony odbočky pouhými kulisami, které dotvářejí obraz města – nikdy do nich nevstupuji, snad krom případů, kdy už mi 

to opravdu nedá a já se chci přesvědčit, že za nimi něco je – v takových chvílích se natahují a rozcházejí a vedou mě dál a dál uličkami a dvory ad absurdum a já se přitom otáčím a zastavuji v údivu a ony se mě snaží dál přesvědčit, že nejsou pouhými kulisami, nýbrž větvemi statisícového města. Jednou, když už jsem jim to skoro sežral, jsem takhle došel až k nějakýmu krematoriu, ale když jsem ho uviděl, až tam mi došlo, že se opravdu nacházím ve snu. Myslím, že potom jsem se probudil. Když jsem pak byl znovu na nádraží, šel jsem do centra, v hlavě mi znělo, že třída Míru není žádná Brodway – no aby ne, když je úplně rovná, podél mě jezdily cyklisti a taky auta a autobusy, zastavovaly a rozjížděly se a já si uvědomil, že voni vždycky dojedou nakonec tý třídy, tam zmizí v zemi jako stupně eskalátoru a po chvíli se objeví zase na začátku, u mekáče, pak u nádraží a už si to štrádujou zase pěkně do centra.

Proto Pardubice nepotřebujou metro. Ta přímost je krásná, je to jasný jak facka a na okrajích a v odbočkách jsou nejrůznější úchylky, i tu banku budem jednou obdivovat. Automobilista tu nádheru nepostřehne, protože tím vždycky projede tak rychle, že je to pro něj vlastně chaotický, když člověk sedí na koni, může sesednout, když jede na osmdesáti koních, je lepší radši se o nic nepokoušet.Pardubice jsou trochu jako římský město, kde cardo (čti cargo) je kvůli vynálezu železnice trochu výraznější než decumánus a do něhož je vložený středověký náměstí, ostatně středověký města byly menší než římský. A v mlýnech automatický lázně.

před vstupem do města se zujte!


Pobuřující stať proti veřejnému prostoru

To, o čem jsem však chtěl psát především, a co mne na prvním místě zajímá, je privatizace veřejného prostoru. Pokud jsme o této tendenci již slyšeli, pravděpodobně jsme si zvykli ji odsuzovat. Veřejný prostor je zaplňován, věcmi a prvky, jež si z něj postupně ukrajují. Reklamní poutače, reklamní slogany, lavičky, automobily, telefonní budky naštěstí již odcházejí, semafory anebo jíné prvky technické infrastruktury. Současný životní styl je v prostředí města reprezentován především těmito provizorními strukturami.

Na první pohled je to zavrženíhodné. Veřejný prostor by měl patřit všem! A skoro by se chtělo dodat – a nikdo v něm proto nemá co dělat.

Zároveň nás tato privatizace, individualizace veřejného prostoru něčím přitahuje. Zkuste si představit, že máte na ulici svoje místo, pokoj, kancelář či altán, který vám patří a který můžete obývat. V dnešním mnoharychlostním městě se pohybujeme v jakémsi bojovém módu, který osobní, komunikativní, individuální chování dosti omezuje, začneme být veřejní. Říkáme, že žijeme v individualistické době, ale veřejný prostor je bezpochyby zatím nejvíce anonymní a indiviualita tak tryská jinudy.

Možná, že samotné pojmenování veřejného – prostoru a s ním spojené představy jsou zavádějící a strhávají nás pryč od ideálu demokratické městské akropole. Pokud je veřejný prostor výhradně veřejný, nic se v něm neděje. V soudobém diskursu panuje jakási všeobecná touha po čistých, prázdných, kultivovaných prostorech, kde nic soukromého nemá co dělat. Každá bariéra, co tuto prostorovou čistotu narušuje, je považována za omezení volného pohybu, shromažďování, demokratičnosti. 

Je zajímavé, že tyto kýžené rysy vykazují pouze veřejné prostory mnoha asijských a postsověstských republik, jež jsou známy pochybným poměrem k demokracii a lidským právům. Onen mýtus, že čím více máme prostoru, tím lépe se budeme shromažďovat snad není třeba vyvracet. Demokracie se zrodila ve starém městě, v tom novém, periferním spíše ztrácí dech oproti různým touhám po ideové semknutosti. 

Veřejný prostor je nádoba určená k naplnění. Je vyživován soukromými aktivitami, pouze ony - možnost komunikovat jsou tím co odlišuje město od nepovedeného sídliště. Shromáždění občanů je koneckonců svým způsobem také soukromá aktivita. 

Přestaňme proto navrhovat veřejné prostory a navrhujme prostory osobní, věcné, civilní. Učme se, jak soukromé aktivity podněcovat a zároveň kultivovat, jak učinit prostor města osobní, kontaktní, komunikativní.Veřejný prostor není zajímavý. Ne, je li pouze veřejný a anonymní. Věc veřejná je vystavěna z věcí soukromých, není veřejnost a pak už nic. V současném městě se stále rozevírají nůžky mezi interiérem a exteriérem. Exteriér se stal neklidným, chaotickým prostorem, kde chodec přivykl zjednodušit a minimalizovat svůj pobyt. 

Periferie se každý den vysmívá městu skrze desítky tisíc automobilů. Město už nechce být tolik venku. Dnešní Nolliho plán veřejně přístupných interiéru by patrně namísto kostelů a tržišť sestával z vnitřního prostředí obchodů, dopravních prostředků a jejich nejkratších spojnic. V dobách kdy historická centra byla jediným městem, byla ulice a náměstí jediným veřejným prostorem, vždyť dodnes v mnoha jazycích slovo obchod znamená sklad. Život se odehrával venku – není tohle pravá demokracie? Až masivní kolonizace měst, poslední stěhování národů a zcela samozřejmá nepřipravenost městských struktur... 

Město však, aspoň dokud jej tak budeme moci nazývat, je z podstaty celé nádobou, interiérem s vnitřními prostory, které jej rozšiřují, nikoli nahrazují a proto jediné, co můžeme dělati, je, že jej v tom budeme navzdory okolnostem podporovat.

 

Jsou-li Pardubice vesnice nebo město

Vesnice se vyznačuje ostrůvky civilisace v krajině. Jednotící atmosféra její je rozptýlená a propustná. Oproti tomu město je ve své přirozenosti zcela definováno, zarámováno a obsahuje pouze ostrůvky přírodního. Rozdíl mezi vesnicí a městem není o tom, co převažuje, ale o tom, co vytváří celek. Od charakteru celku se odvíjí charakter věcí, které do jeho vnitřního prostoru vkládáme. 

Město je samo o sobě celkem vloženým do krajiny a proto vytváří něco, čemu lze říkat městský inteiér. Interiér je možno obývati. Městský interiér je ohraničen a vyplněn menšími obytnými jednotkami – domy. Když si děti v rozlehlém bytě začnou stavět skrýše a bunkry, vzniká město. 

Vesnice interiér nemá, její vnitřní prostor má charakter polootevřený, propustný, venkovní. Na vesnici nikdy dobře nedopadne snaha vytvářet úzce definované, zarámované městské prostory, zatímco ve městě je problematické vše, co je definováno jen napůl, polopropustně, polouzavřeně. 

Dodatek z počátku 20.století:
Pak je tu ještě periferie, zatím však nedokážeme přesně určit, co to je.

Je-li město interiérem, či domem, pak již zbývá jen začít jej obývat. V dnešní době tak navazujeme na romantické zobytňování ruin z počátků průmyslové revoluce a kruh, totiž čára se uzavírá. Ruina je člověkem vytvořené dílo, jež si vzala příroda. A co jiného je masivní dopravní a informační zátěž, nežli bouřlivá přírodní neovladatelná síla? 

Do města tak vkládáme funkce, které v něm chybí – tzn, že v něm již dle našeho mínění dávno měly být. To lze omluvit snad jen tím, že těžko průchozí ruinu dnešního (postkomunistického a snad pomalu i postakpitalistického) města se nikomu zútulňovat nechce.

Potřebujeme opět začít definovat město kousek po kousku, zamýšlet se nad každým místem, uvědomovat si jej a začlenit do celku. Jednou z největších odplat periferie je, že zpětně změnila městské jádro, učinila z něj doplněk sebe sama a my jej přestali chápat. 

Dodnes si neuvědomujeme, kolik hluchých a bezděčných míst město obsahuje, v souladu s dřívějším uvažováním kdy město znamená v prvé řadě silnici okolo níž se rozprostírá tzv. urbanisticko-krainářský doprovod. 

A cílem nemusí být hned zahuštěnost, tak jak staří proklamují touhu po opaku dneška, stačí vyváženost a jakási vědomá celistvost, tedy, že každé místo má své místo, fungující pozici v rámci celku města. Je třeba místa vědomě vytvářet. 

Dodatek: O zdi

Nevzpomínám si, jak se jmenuje, ale někde na světě je silný hnutí lidí, kteří na různých místech ve městě dělají malé díry do omítek a zdí, zastrkují do nich flash disky, přičemž zatěsňují díru tmelem či sádrou aby vydržely a tak si vyměňují digitální obsah. 

Na jednom konci Pardubic, až někde za Mlýnama stojí zeď, kterou dříve, asi za minulýho režimu, zdobila jakási mozaika a tak jak se postupně (asi za současnýho režimu) ničila, drolila a odpadávala, někde zůstaly kousky keramiky, jinde jen otisky v kouscích náhozů malty a vznikla podivuhodná směsice antického fragmentu a abstraktního reliéfu Jacksona Pollocka, no prostě takovej Boudník by naříkal nadšením. 

Ve třetí sloce je, podobně jako v sonetu vhodné obě první spojit do synthese: ukrýt do zdi několik flash disků, možná i 3,5 jack, QR kód a tak podobně, s dobře ukrytým audiovizuálním obsahem, který by dílo pojmenoval a zařadil do kontextu mnoha jiných. Vybavit místo lavičkou s opěradlem. A co na to františkáni? Ti mají své místo jinde.

„veřejný prostor, ke své resuscitaci potřebuje své katalogové projekty.“

* * * * *

Realizováno v rámci projektu Offcity architekti 2016 - Intervence za finanční podpory Nadace české architektury.

ZPĚT NA VÝPIS ČLÁNKŮ

PŘIPOJTE SE K NÁM