Publikujeme zde příspěvek Jaromíra Šťastného, který vzpomíná na atmosféru jednoho z pardubických věhlasných školních ústavů – Státní průmyslové škole – v prvních poválečných letech.

Do průmyslovky jsem chodil celou dobu 1946–1950 do historické budovy z r. 1899 na rohu náměsí Legií. Třídu jsme měli v různých místech, pamatuji si jen tu, které jsme říkali „skleník“. Byla to původně kreslírna a neměla okna, jen světlíky na střeše a skleněný strop. V létě tam byl strašný pařák, polévali jsme fošnovou podlahu vodou, skleněné desky byly odsunuty a třída tak propojena s půdou. Seděli jsme jen v trenýrkách bez košile, jen když nás vyvolal k tabuli matikář Olda Myslivec, museli jsme se oblíknout. On sám byl stále v saku a kravatě.

Ano, v Pardubicích jsem se narodila, ale (téměř) odjakživa jsem bydlela v Rybitví. Z pardubické porodnice nás v březnu r. 1955 odvezla sanita, ale dojela jen k rybitevské mateřské školce, domů se se mnou v náručí musela maminka probojovat závějemi sněhu.

Pardubice mám velice ráda, ale není to místo, kde jsem, řečeno slovy Jana Wericha, hrála s kamarády kuličky. To Rybitví a Třešť, odkud pocházejí mí rodiče a kde jsem pravidelně trávila prázdniny (i uhelné), to jsou má „srdeční“ místa.

Moje nejstarší vzpomínka (černobílá jako staré fotografie) na setkání s Pardubicemi je z raného dětství. Vzpomínám si, jak se dívám oknem z trolejbusu do černobílé krajiny (bylo to asi v zimě a už bylo příšeří), přejíždíme přes most v místě dnešního jezu a projíždíme Labskou ulicí. Cesta byla neskutečně dlouhá. A pak si vzpomínám na obchodní dům Styl, na hodné paní prodavačky, které si všimly, že jsem ztracená, na kancelář a na paní, která hlásí do mikrofonu, že E. D. (už jsem věděla, jak se jmenuju) hledá maminku, maminka ať si pro ni přijde. Přišla.

(Celý příspěvek…)

Jsem student FEI Pardubice z Mostu je mi 26 let. V Pardubicích žiju 5 let momentálně na privci u pivovaru. Už mám prakticky vše splněno krom státní zkoušky bc, takže mám moře času, který trávím nejvíce doma (privát) u kompu. Ne že bych byl takovej pecivál, ale jsem zimouřivej člověk a je zima. Většinou teda jezdím autobusem směr Univerzita nebo Polabiny kde bydlí na privátě kámoši.

Když jedu autobusem tak si vždy vzpomenu na Londýn kde jsem trávil v doubledekrech v průměru 4 hodiny denně a přepadne mě drobet melancholie. V tom si ale vzpomenu na jednu zvláštnost, která se mě vždy připomene ježci. Cože ježci :o) vysvětlím. 

Jedu takhle v Londýně do práce na 8 hodinovou šichtu 4 hodiny tam a zpět autobusem koukám ven a vše jedno jako druhé znám cestu už z paměti. V tom si všimnu. Na střeše zastávky je uplácaná z barevné modelíny koule se špejlema v sobě nic mě to neřeklo. Na další zastávce už jsou takovéto tvary dva každý jinak barevný a se svou pozicí. Vypadá to jako kdyby nějaké dítě něco uplácalo a hodilo to na střechu zastávky. V tom si řeknu je to ježek. Nechávalo mě to ale chladným.

(Celý příspěvek…)

Můj bratr Petr i já vstáváme  ráno už v sedm hodin, i když  školu máme oba za rohem , já v Klášterní ulici a bráška na Komenského náměstí.  Maminka je v trafice už od pěti hodin , takže snídani nám připravuje babička. Snídáme každodenní bílou kávu,/zvanou„čur­da“/ a krajíček chleba s máslem. Babička připraví i svačinku zabalenou v damaškovém ubrousku. Do naší dívčí školy vcházím vchodem z ulice proti kostelu Zvěstování Panny Marie. Obecná škola je v přízemí. 4.třída, kam chodím, je na konci chodby, až u bytu pana školníka  Provazníka. Při vstupu do třídy si odkládáme kabáty /a čepice/ na věšák, který je připevněn po délce zdi proti oknu. Třída je veliká. Nad stolem pana řidícího Fr.Kaláška visí obraz p.presidenta Beneše, napravo od tabule obraz p.presidenta  Masaryka, nechybí p.R.Štefánik. Okna jsou v dolní části opatřena optiškovým sklem, aby nás při vyučování nic nerušilo. Stejně se však často zadívám  skrz horní okenní tabule na kostel. Ve žlabu tam roste bříza a větřík si pohrává s jejími lístečky. Před vyučováním si připravíme psací potřeby.

(Celý příspěvek…)

Je ráno někdy na podzim roku 1985. Nemám představu v kolik hodin jsem vstával. Rodiče měli dnes raní a tak byla příprava na bratrovi. V černém rendlíku s hubičkou se ohřívá mléko, do hrníčků se nasypou dvě lžičky Vitakávy a bratr je zaleje. Sedíme u stolu pod lustrem co vypadá jak spodek od gondolfiéry. Než jsem se k tomu stolu ale dostal, udělal se mi v hrnku škraloup. Ten opravdu nesnáším, mám pocit že smrdí a hrozné je na něj narazit v teplém mléku. Naštěstí bratr je opravdový milovník škraloupů a tak mi od něj rychle odpomůže.

(Celý příspěvek…)

Vstává až ve tři čtvrtě na osm, protože do školy to má kousek, asi 300 m. Bydlí v posledním paneláku s okny směrem na Rosice. V této době je tam ještě pole a za ním železniční přejezd, ale právě se začíná stavět nadjezd do Rosic. Měl by chodit po chodníku, ale ten je takovou oklikou, že všichni z naší ulice chodí přes velký trávník kolem rohu školy, jsou tam vyšlapané cestičky. Občas nějaký důchodce nebo učitel buzeruje ať chodíme po chodníku ale nikdo je neposlouchá. Později dají na konec vyšlapané cestičky hned u školy zábradlí, ale to se dá stejně obejít.

(Celý příspěvek…)