50. léta: Dukla

Přivezli mě sem z Rokytna, když mi bylo půl roku. Ségře byly čtyři. Dům na dukelském náměstí má čtyři patra a čtyři vchody. V našem vchodě pracuje většina tatínků ve stejném místě. Jeho název zní jako zaklínadlo: Výzkumný ústav syntetických pryskyřic a laků. V jiných vchodech či domech je to podobné, jen zaklínadla se liší. Maminky jsou dlouho doma s dětmi. Dětí je plný dům. Z letiště řvou stíhačky, Ramovka smrdí, Semtín taky.

(Celý příspěvek…)

Když jsem byl malej kluk, což mohlo být někdy okolo roku 1975, chodíval jsem s dědečkem na hlavní vlakové nádraží sledovat parní lokomotivy. Bývaly tam i dieselové nebo elektrické, ale ty parní byly vzácné a zastihnout tam takový stroj při rozjíždění nebo brždění byl nevšední zážitek.

Byly to kolosální stroje, dlouhé, obrovské a temné. Na všech možných i neočekávaných místech unikala pára a vydávala harmonii i disharmonii všech možných zvuků, symfonií i třeštění. Chodívali jsme na první nástupiště, kde byl kontakt s tímto živlem nejautentičtější, zacpával jsem si uši, mhouřil oči a bál se, aby ta zkrocená síla nenalezla cestu nějakým uvolněným šroubem nebo něčím podobným a neexplodovala. (Celý příspěvek…)

Publikujeme zde příspěvek Jaromíra Šťastného, který vzpomíná na atmosféru jednoho z pardubických věhlasných školních ústavů – Státní průmyslové škole – v prvních poválečných letech.

Do průmyslovky jsem chodil celou dobu 1946–1950 do historické budovy z r. 1899 na rohu náměsí Legií. Třídu jsme měli v různých místech, pamatuji si jen tu, které jsme říkali „skleník“. Byla to původně kreslírna a neměla okna, jen světlíky na střeše a skleněný strop. V létě tam byl strašný pařák, polévali jsme fošnovou podlahu vodou, skleněné desky byly odsunuty a třída tak propojena s půdou. Seděli jsme jen v trenýrkách bez košile, jen když nás vyvolal k tabuli matikář Olda Myslivec, museli jsme se oblíknout. On sám byl stále v saku a kravatě.