CESTA DO ŠKOLY A VŠEDNÍ DEN ŠKOLÁKA BOHDANA ŠEDY 11 LET, PÁTÁ TŘÍDA, ROK 1985, POLABINY 4, ALŠOVA 423, ZŠ MÁNESOVA

Vstává až ve tři čtvrtě na osm, protože do školy to má kousek, asi 300 m. Bydlí v posledním paneláku s okny směrem na Rosice. V této době je tam ještě pole a za ním železniční přejezd, ale právě se začíná stavět nadjezd do Rosic. 

Měl by chodit po chodníku, ale ten je takovou oklikou, že všichni z naší ulice chodí přes velký trávník kolem rohu školy, jsou tam vyšlapané cestičky.Občas nějaký důchodce nebo učitel buzeruje ať chodíme po chodníku ale nikdo je neposlouchá. Později dají na konec vyšlapané cestičky hned u školy zábradlí, ale to se dá stejně obejít.

Před školou skupinky spolužáků okolo tří čtvercových bazénů s nějakým křovím v prostředním těžkopádná pískovcová socha holčičky skákající přes švihadlo. Běžné hovory se spolužáky rvačky , honění, bouchání se pytlíky přezůvkami.

Jednou ráno na zdi školy velký nápis namalované hranaté PRASE SÝKORA JE FRAJER (Sýkora byl učitel učil zeměpis a ještě něco). Školník pan Houska pak celé dopoledne nápis zamalovával, ale ty fleky jsou tam do dneška.

Škola za drátěnými šatnami. třikrát týdně asi do 12.45, v úterý a ve čtvrtek „odpolko“ až do 4. Po škole domů, když krátký den tak většinou poslouchá v rádiu dětský pořad domino od 2 hodin. Když přijde domů tak se bojí prohledává skříně jestli se tam někdo neschovává. Bůhví proč, bůhví co by dělal kdyby tam někdo byl.

Ve škole chodí do kroužků: šachy a filatelie , ale moc ho to nebaví tak toho brzo nechá.

Ve středu od čtyřech hodin je pionýr, teda Pionýrská schůzka. Je to fraška. Vedoucí pravidelně dělají vojáci záklaďáci. A mají to těžce na háku, ulejou se z kasáren, maj za to čárku a můžou koukat na holky jak jim začínaj růst prsa. Většinou se chvíli hraje vybika nebo tak něco, pak se vedoucí vypaří, nejspíš do Šneku na pívo (Šnek = Snek Bar, sídlištní hospoda, v objektu občanské vybavenosti, tedy u sámošky DANA)

Dětské hry a zábavy: Většinou striktně rozdělené na klučičí a holčičí. Většinou skládající se z v podstatě bezcílného potloukání se po sídlišti, popřípadě dál do divočiny mezi Labe a Rosice, až ke Svítkovskému mostu. Buď pěšky, nebo často na kole.

Žádné velké party, spíš dvou až čtyřčlenné skupinky kamarádů.

Kolektivní sporty pomálu, někdy fotbal na loučce před školou, přímo po vyučování. Později (někdy v 6–7 třídě) kolektivní záchvat hraní rugby na louce u Labe (tam co se dnes staví činžáky Labský palouk) tak asi 10 až 15 kluků.

Ještě v této době hraní na pískovišti, ale sofistikované, stavba velkých pevností, v každém koutě jedna, které se pak dobývají a likvidují házením kamínků.

Nikdy nedokončená, ale pečlivě plánovaná a vysněná stavba bunkru, zemljanky na nerozhrnuté skládce zeminy kousek za barákem.

Když se začal stavět zmíněný nadjezd do Rosic přesunuje se většina zábav na staveniště. Je tam bláto, louže, výkopy, kopce z klíny, hromady kanalizačních trubek odstavené bagry atd. Ideální prostředí pro prolejzání, šmejdění, stavění přehrad kanálů průkopů atd. Zde se také odehrávají války gangů: především prostřednictvím metáním hliněných koulí z klacků, rvačkami, braním zajatců, útěky atd. Gangy se asi formují především podle bydliště, z které strany školy, tedy ulice Alšova, Grusova, Bělehradská proti Sedláčkově a Brožíkově.

Vzdálenější výpravy k rosickému železničnímu mostu. Poměrně nebezpečné. Různé předměty se nechávají na kolejích rozjezdit vlakem. Přebíhání mostu často i když jel vlak, nebo přecházení po úzké lávce na vnější straně zábradlí. Nejodvážnější se dokonce chytají za madla projíždějících vlaků a dělají dlouhatánské skoky přes celý most.

 

Bylo by toho víc ale nechci být sentimentální, nebo někdy jindy.


ZPĚT NA VÝPIS ČLÁNKŮ

PŘIPOJTE SE K NÁM