Jedno z míst dětství

Byly to kolosální stroje, dlouhé, obrovské a temné. Na všech možných i neočekávaných místech unikala pára a vydávala harmonii i disharmonii všech možných zvuků, symfonií i třeštění. Chodívali jsme na první nástupiště, kde byl kontakt s tímto živlem nejautentičtější, zacpával jsem si uši, mhouřil oči a bál se, aby ta zkrocená síla nenalezla cestu nějakým uvolněným šroubem nebo něčím podobným a neexplodovala. Směs strachu a úžasu mě na prvním peronu pardubického nádraží vždy dokázala znehybnit, zhypnotizovat i nadchnout. Trvalo to jen několik málo let, protože parní lokomotivy dosloužily a byly vyřazeny z provozu. Ale vzpomínku na ně mám dodnes živou.

Bydleli jsme tehdy Na Skřivánku a nejbližší cesta z naší ulice na nádraží vedla dnešní ulicí Jana Palacha, kudy se prošlo železničním podjezdem a u dnes už neexistujícího silničního mostu, který v 80-tých letech nahradil most silniční rychlodráhy, se odbočilo doleva podél kamenné zdi s plotem přináležicí k pozemkům bývalého nádraží. A potom dál po rampě, tvořené mozaikovým chodníkem do kaštanové aleje, která dělila široký chodník od ulice, směřující ke Starému nádraží. Když byl podzim, mozaiková rampa i chodník byly zasypány souvislou vrstvou listí a šouravá chůze a brouzdání se v něm byly tou nejadekvátnější činností. Vůně tlejícího listí mi to dodnes připomíná. Kamenný sokl plotu tvořený kvádrovou vazbou, starý mozaikový chodník, napadané listí, mohutné kmeny kaštanů…Částečnou stopu po této již neexistující konstelaci je možné si uvědomit, když zvedneme hlavu nad plakátovou plochou mezi oběma dnešními podjezdy. Je tam část toho kamenného soklu, který běžel i za roh. Ale přece jenom se najde ještě jeden svědek té vzdálené chvíle. Je to vůně pražené cikorky z nedalekých Kávovin. Dodnes s jistotou švýcarských hodinek oznamuje svou vůní brzký příchod nadcházejícího deš­tě.