Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem aneb život se zeleným máslem na hlavě.

Byl jsme požádán, abych umístil na tento web reakci na článek uveřejněný v Pardubickým deníku 1. 10. 2011, neboť toto tištěné médium nemá zájem o tuto reakci.

Chci předeslat, že když v komentáři mluvím o zelených, mám na mysli pouze autory tohoto příspěvku. (Ale třeba si to přečte i pan Liška. Týká se to také ostatních městských parků v Česku.)

Odkaz na článek

Zelení na sebe prozradili, že jsou to lidé, kterým je lhostejný osud zeleně, a to nejen v Pardubicích, ale zkrátka ve městech, celé urbanizované krajině Česka a krajině vůbec. Dívat se na svět přes jejich zelený oční zákal má své výhody. Jednak je pohled na vše tak úzký a jasnozřivý, že nezbývá jeho nositelům než závidět. Vypadá to, že čím užší pohled, tím větší přesvědčení o své pravdě, které už nezbývá místo na fakta. Článek je jako politická agitka.

Veřejné parky v Česku jsou díky podobným postojům ohroženy. Pomalu by mohly mít svou červenou knihu a programy na záchranu. Ostatně stejně jako člověk. Parky měst jsou předpokladem udržitelného životního prostředí městské krajiny a člověka, jsou přírodou měst v rozmanitosti svých živých i neživých složek. Bohužel jednotlivé přírodní složky parků, a to bez vztahu k ostatním souvislostem, jsou účelově a politicky vykrádány pro zelenou argumentaci. Někdy jsou v kurzu stromy, jindy se pro vydírání použije nějaký obecně rozšířený druh brouka, rostliny, nebo nějaké zvíře. Obnova parku by podle mé skromné úvahy neměla sledovat pouze nefunkční zelený diktát či kompromis mezi soužitím člověka se stromem, broukem, kytkou, nebo tím, jaká přírodní složka parku se dnes zrovna hodí někomu do krámu. Přírodní hodnoty jsou vykradeny a zneužity. Obnova městských parků může nabízet zkvalitnění či obnovu přírodních biotopů, tedy celých přírodních stanovišť uvnitř města, nikoli v kompromisech, ale v optimu soužití s člověkem. Tedy zajistit udržitelnost přírodních hodnot v jejich pokud možno ucelenosti. Jestli je to případ Tyršových sadů, nemyslím si, že zelení svým pohledem jsou schopni dohlídnout.

Na parky, dle mého skromného mínění je nutno se dívat holistickým pohledem, komplexně, snažit se uchopit a vědět o souvislostech. Ale to už jsme za hranicemi zeleného pohledu, ten se na svět dívá čočkou, která láme pouze vybrané zelené paprsky. Světločivné buňky  sítnice, která se zmenšila na úzký zelený proužek, pak už nedokážou většinou odeslat do mozku ostatní vjemy. Úplně mimo vidění pak zůstává nějaké historické a kulturní dědictví, urbanizmus, architektura, provozní a jiné vazby, potřeby a funkce městského života a životní podmínky člověka vůbec. Člověk se vytrácí, nemá zde co dělat. A to i přesto, že park je kulturním prostředím, a to téměř v původním smyslu slova, tedy je pěstován a utvářen člověkem, je kulturním prostorem odrážejícím vzdělanost člověka a jeho činností, které se zde promítají, je otiskem lidských stop, je svědectvím o člověku.

Existuje nějaká zelená kuchařka pro obnovu městských parků v Česku? Jaká je zelená koncepce? Mohla by být taková, že město se všemi funkcemi městského života převezme příroda. Tímto žádám všechny starosty a primátory, aby odevzdaly klíče od měst a obcí matce přírodě. Příroda prostoupí města svým životem a my se vrátíme konečně do jejího lůna. Příroda si také konečně zacelí rány, které ji způsobili zelení, její dosavadní mluvčí. Ušlechtilost kulturního dědictví se postupně vrátí zpět i s celou lidskou kulturou do stavu blíže stvoření. Ve stínu přírody může pak člověk znovu rozvažovat cesty do nestvořeného, tedy o tom zda se bude ubírat vývojem ve spolupráci s přírodou někam jinam. Bude žít obklopen zelení, křišťálovou vodou a na zdravém vzduchu. Celá kultura se vrátí k počátkům, k počátkům kultury primátů. Vrátíme se zpět do Afriky. Ze země a  větví stromů se budeme dívat na příbuzné šimpanze bonobo nebo šimpanze učenlivé. Kultura se bude odvíjet především v úrovni rozbíjení ořechů, v probírání a péči o srst, bude bohatší o nové zážitky společenské etikety a rozhodně o nový rozměr bohaté kultury sexuálního života, který můžeme konečně opět používat tu jako pozdrav, tu při výměně ovoce, tu více jak čtyřicetkrát denně. Budeme si půjčovat klacíky pro vybírání termitů a mravenců. Mláďata paviánů zajídat salátem listů ze stromů. Budeme se opět dělit o potravu. Budeme se učit používat nástroje. Jenže víc jak šest let starého lidoopa novým kouskům nenaučíš. Tedy pokud se příroda nerozhodne, že člověka jednoduše ze světa vymaže, a dá prostor jiným.

Jak vlastně sami zelení předcházejí takovému scénáři? Co vlastně pro krajinu a přírodu učinili? Krajinu prorostly jako rakovina černé panely potící v náporu slunečních paprsků čistou energii, na kterou doplácejí všichni, aniž se lidí někdo ptal. Krajina Česka se od května mění ve žluté, někdy zapáchající moře. Nemá cenu zkoumat dosah hospodaření a technologických postupů v krajině ovlivněných zeleným pohledem, ani to, co to s krajinou dělá. V nekonečných lánech biomasy se v mnohém krajina polí blíží té socialistické. Zelená politika z krajiny lisuje kontroverzní biopaliva. Ta možná přispějí k pootevření okna ozónové díry vesmíru dokořán. Krajina zůstává pro běžného člověka dále málo prostupná. Dopravní infrastruktura a ekologické řešení nákladní dopravy vlivem zeleného lobismu vypadá, jak vypadá. Zelení od svého založení nechávají krajinu a přírodu úpět pod růstem městských aglomerací a jejich periférií, sídelní kaše a negativních projevů suburbanizace či desurbanizace. Města prorůstají venkov, přírodní prostředí, zemědělskou půdu. Bagry, haly, logistická centra, betonové plochy. Když se pádem na zem rozbije vychytaná úsporná žárovka, zamoří ji na několik let rtutí. A tak by se dalo pokračovat. Kdo nese spoluzodpovědnost za krajinu? Možná jsou mezi námi lidé, kteří mají zelené, ale zato stoprocentně přírodní, máslo na hlavě.

Závěrem zpět k Tyršovým sadům. To, že sady potřebují nějakou částečnou obnovu, je omyl. Je to omyl vyplývající z celé řady nepochopených a výše uvedených souvislostí. Je to omyl, který možná dokáže zplodit mrzáka. Myslím, že sady potřebují nové stromy, více trávníků, nové cesty, lavičky, osvětlení, vodu . . . Z novinového článku mluví neznalost projektu. Zástupci zelených se vyjadřují naprosto jednoznačně k něčemu, co neznají. V Česku rozhodně ne ojedinělý příklad. Ekologické chování by mělo začínat tam, kde podle selského rozumu začíná úspornost. Jenže samy skutky, názory a postoje zelených s tím mnohdy nekorespondují. Zelení jsou zkrátka šiřiteli laciných prohlášení, která část lidí asi dovede chytnout za srdíčko. Jsou to zkrátka srdcaři se zeleným srdcem. Chybou možná pro město bude, když se obnova neuskuteční. A kdo by měl nést zodpovědnost? Možná ten, kdo obnovu nechce. Ale ten chce zase park, který je tady dneska, a který se mu líbí. A je to jeho právo? S nikým se nebudu přít, že není.

Vlastimil Koupal

ZPĚT NA VÝPIS ČLÁNKŮ

PŘIPOJTE SE K NÁM