Kultovní dimenze náměstí Republiky za obou totalit

Původně Smetanovo náměstí vzniklo roku 1913. Dnešní dispozice pro ně vznikly zasypáním t.zv. Městské řeky (foto 1) v letech 1910–1911. Za první světové války (v letech 1914–1917) byla podle návrhu pardubického rodáka F. Roitha postavena budova Městské spořitelny. Po vzniku samostatné ČSR bylo na úpravu Smetanova náměstí vyhlášeno několik architektonických soutěží. Jejich výsledkem byla roku 1924 zahájená výstavba Anglo-čs. banky podle projektu J. Gočára a stavba budovy Ředitelství pošt a telegrafů navržená L. Machoněm a dokončená roku 1926. V letech 1927–1931 byl pak podle Gočárova projektu postaven hotel Grand.

V květnu až říjnu 1931 se uskutečnila v místech dnešní Sukovy třídy a Tyršových sadů nejvýznamnější pardubická událost 20. století – Celostátní výstava tělesné výchovy a sportu RČS, její kulaté výročí si letos připomínáme (foto 2). Při příležitosti této výstavy bylo otevřeno jako hlavní výstavní prostor Městské průmyslové muzeum, projektované K. Řepou (foto 3). Výstavu otevřel 30. května 1931 osobně president T. G. Masaryk.

Nacistická totalita poznamenala náměstí několika tvrdými zásahy. Z Machoňova Ředitelství pošt a telegrafů vzniklo centrum nacistické státní správy a bezpečnosti – t.zv. Oberlandrat a gestapo (sídlo vrchního zemského rady a tajné státní policie). Roku 1942 byly náměstí i hotel Grand přejmenovány na Victoria (= vítězství), což mělo signalizovat další vojenské úspěchy wehrmachtu hlavně na východní frontě. Téhož roku po atentátu na R. Heydricha , spoluorganizovaném z Pardubic, byly Tyršovy sady pojmenovány po zabitém vrahovi a roku 1943 přibližně v místě, kde roku 1931 stávala vstupní brána na výstavu s turnikety (foto 3), nacisté vztyčili symbol s písmeny DRK (Německý červený kříž) s říšskou orlicí (foto 4) v rámci t.zv. Winterhilfe (=zimní pomoci vojákům wehrmachtu). Tento symbol nazvaný Pardubáky „slepicí“ byl okamžitě skácen 8. května 1945 (foto 5).

Náměstí bylo roku 1946 přejmenováno na náměstí presidenta E. Beneše. Po komunistickém převratu se tu po nevyjasněné smrti svazáka L. Krátkého konal v lednu 1949 jeho pohřeb osobně navštívený ministrem školství Z. Nejedlým. Tryzna podobná tryznám za mrtvé státníky měla občany města utvrdit v přesvědčení, že šlo o politickou vraždu. Roku 1950 již náměstí neslo název Stalingradské (E. Beneš byl náhle komunisty hodnocen jako imperialistický agent) a v době násilné kolektivizace venkova se před hlavním portálem do chrámu sv. Bartoloměje objevil betonový traktor (foto 6 a 7) jako symbol této kolektivizace.

Tyto zásahy obou totalitních režimů prováděné „s citem nosorožce“ (výrok komika M. Šimka) měly pomoci vytvořit na náměstí kultovní místa. Za komunistického režimu bývaly pod Zelenou branou narežírovány tribuny prvomájových průvodů. Roku 1954 – tedy již po smrti sovětského diktátora Stalina – se na známém místě při vstupu do Tyršových sadů objevil mramorový sokl s nápisem „J.V.Stalin 1879–1953“. V únoru 1956 však N.S.Chruščov na XX. sjezdu KSSS poodhalil v tajném projevu první cíp ze Stalinových zločinů a plán na Stalinův pomník v Pardubicích musel tedy padnout. To však nevadilo, aby hlavní třída města, pojmenovaná roku 1945 Stalinovou, nenesla toto jméno až do roku 1962, kdy Stalinovi pohrobci vynesli ostatky svého Vůdce z Leninova mauzolea. 5. listopadu 1957 – v předvečer 40. výročí bolševické revoluce z roku 1917 a 1. výročí rozdrcení lidového povstání v Maďarsku Rudou armádou – byl odhalen u vstupu do Tyršových sadů pomník Rudoarmějce se zdravící pionýrkou od holického rodáka J. Malejovského, vybudovaný „z iniciativy pracujících Synthesia Semtín, kteří na něj věnovali výtěžky pracovních brigád“. V době nízkých mezd to jistě byla veliká oběť, ale kdo za dělníky a povinném celozávodním závazku tehdy rozhodoval, je jasné … Pomník podivně nazvaný „Památník osvobození“ měl v občanech posílit vědomí, že Rudá armáda v květnových bojích roku 1945 osvobodila jejich město od nacistů. Od války již uplynulo 12 let a jen někteří si ještě pamatovali, že přímí účastníci předání moci z 8.5.1945 byli na počátku 50. let perzekvováni, že jednáním s nacisty o předání moci „narušili osvobozeneckou misi Rudé armády ve městě“. Pardubické události z 8. května 1945 tak připomínají obdobné jednání České národní rady v Praze, jejíž členové včetně komunisty J. Smrkovského byli v 50. letech označeni za „nepřátele SSSR“. Mýtus sovětského osvobození Pardubic měl být ještě roku 1962 posílen přejmenováním t.zv. Stalingradského náměstí na náměstí Osvobození. Toho roku nechal totiž Chruščov přejmenovat Stalingrad na Volgograd. Rozhodnutí pardubických aparátníků KSČ tak kopírovala rozhodnutí sovětská. Nové kultovní místo mělo fixovat v občanech Pardubic pocit, že svoboda jim byla dána ze sovětských, nikoli našich rukou. Jediné tři české oběti bojů s nacisty v Pardubicích z 8. května 1945 (npor. Eliáš, por. Trnka, por. Smrž) byly zamlčovány a tajeny. Na městských hřbitovech byl však již roku 1950 zřízen společný hrob 27 rudoarmějců, raněných na teritoriu východních Čech a přivezených do Pardubic se smrtelnými zraněními.

V srpnu 1968 byl pomník J. Malejovského plný nápisů a plakátů proti sovětské okupaci ČSSR (foto 8). Roli kultovního místa mu vrátil až Husákův režim, dosazený na bodácích Rudé armády, nové osvoboditelky, tentokrát před údajnou kontrarevolucí.

Vraťme se však do prostoru náměstí Republiky. Jeho charakter kultovního místa byl roku 1976 ještě posílen tím, že opět v předvečer výročí bolševické revoluce 3. 11. byla před VČD osazena bronzová socha jejího vůdce V.I.Lenina. od Š. Kotrby (foto 9). Režim zřejmě neměl odvahu ji instalovat na Leninově náměstí, jak se od roku 1949 nazývalo náměstí Čs. legií, na němž na počátku 70. let nechali straničtí horlivci odstranit i základy postamentu bývalého pomníku T. G. Masaryka. Jako důsledek revoluce roku 1989 byl Leninův pomník 8. února 1990 z náměstí odstraněn.

Tento historický přehled ukazuje, s jakým „citem“ – v blízkosti reprezentativních architektur zámku, chrámu sv. Bartoloměje a moderní architektury první republiky – vznikala totalitní kultovní místa.

* * * * *

PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D., Pardubice
Fotografie: SOkA Pardubice a archiv J. Štěpánka