Pardubice poprvé

Nejsem z Pardubic, přistěhovala jsem se sem. S tím už se člověk holt narodí... Nemám dětské vzpomínky na místní cukrárny, na zdejší povinnou školní docházku, na to, kde jsem si poprvé rozbila o chodník hlavu nebo lokte či kolena. Já chodila na zmrzku do Světozoru, v ZŠ U Santošky obdivovala v kalhotech zastrčenou mikinu pančitele Žváčka a co se týče těch hlav, loktů a kolen, pak pražské chodníky, patníky či kořeny jsem poznala všeobecně docela zblízka, to by bylo nadlouho.

Má první vzpomínka na Pardubice je stará jen pár let. Inu, skoro se stydím, bratru jen čtyři a kousek. Jela jsem sem na výlet vlakem z Prahy hl. n., byla docela zima a sychravo, navštívili jsme muzeum a pan, který pořád nevím, jak se jmenuje, ale kustoda v ústavu VČM dělá tuším pořád, nás historickými sály provedl s vyčerpávajícím a poutavým povídám z dějin tohoto města. Chtěli jsme jít do pověstného Bajera na Třídě míru, ale bylo zavřeno. To mi bylo líto. A bolela mě kolena. Jako čert. Ale asi to bylo znamení, protože za půl roku jsem tu už byla nakvartýrovaná a začala tak má pardubická etapa života, bůhví jak dlouhá.

A když si tak zkouším vybavit, co mě asi nejvíc tenkrát poprvé zaujalo, byla to ta prapodivná kostka vedle OD Tesco, do které jsem ale nikdy nenašla odvahu vstoupit. Je to pro mě asi takový pardubický páter noster.

A pak jsem tu najednou začala žít. To už bylo hezky, teplo, svítilo slunko a šli jsme se projít po našem novém domovském městě. Ráda objevuju nová místa, ať už v nich mám žít nebo jimi jen proplouvám. A tak jsme šli a kráčeli a užívali si toho, co místní považují za normální, obvyklé, nad čím netřeba se pozastavovat. My se kochali a kochali, až najednou, objevila se před námi jakási silnička. Ovšem bez chodníčku. Zvláštní. Ale proti gustu žádný dišputát, říkám si. Však si na ty místní zvyky brzy zvyknu. Však na vesnici je ostatně zvykem chodit při krajnici, nikoliv po chodníku, těch zde není. A tak jsme šli, kráčeli a hledali místa, kde vhodně sejít z této silničky zas někam do o něco příjemnější lokality. Kde nic tu nic. Až najednou – policejní vůz. Zastavil. Dva páni policisté z něj vystoupili, legitimovali nás a pokutu jsme dostali. Má první v životě! A zatím poslední, leč jsem neřidič. Dostala jsem pokutu jako chodec! Paráda. Asi nějaké znamení. Kráčeli jsme totiž po rychlodráze.

No a na závěr poučení pro ty, kteří do Pardubic přicházejí z velkoměsta. Ne vše, co se jeví ve velkoměstě jako malé (viz silnička), je malé za všech okolností. A ne vše, co se jeví z pohledu velkoměsta jako velké (viz zdánlivě velká vzdálenost mezi Prahou a Pardubicemi), je velké za všech okolností (ono z Pardubic do Prahy je to vpravdě kousek).

ZPĚT NA VÝPIS ČLÁNKŮ

PŘIPOJTE SE K NÁM