Periférie

Filip Landa obhájil v Únoru 2012 diplomovou práci na Fakultě umění a architektury Technické univerizity v Liberci. Předtím se pohyboval napříč kontinenty, zúčastnil se workshopů v Benátkách, Delftu, Gentu, stihnul pracovní stáž v San Francisku a Haagu. Publikoval články v časopise Era21, podílel se na vzniku publikace Střed Liberce v proměnách staletí.

Co pro Tebe znamená pojem periferie?

Pokud se nemýlím, předpona „peri“ znamená něco, co je „mimo“, „okolo“, „vně“. Periferie v urbanistickém pojetí jsou oblasti, které mají velmi nízkou úroveň funkčně a sociálně-prostorových vztahů. Pro mě osobně periferie představuje něco, co postrádá logiku. Necítím se vůbec dobře v satelitech bez rozmanitosti funkcí nebo v nákupních zónách, které dnes vyrůstají snad u každého města – teď to postihuje i moje rodné Litoměřice. Dnešní obchodní či průmyslové zóny nemají lidské měřítko, jsou nedostupné, do sebe uzavřené. Dokonce bych řekl, že jsou úplně asociální. Opravdový městský prostor by se měl totiž vyznačovat vysokou koncentrací aktivit, událostí, lidí. Jenže periferie se naopak vyznačuje jejich velkým rozptylem. Ovšem fascinuje mě vztah suburbanismu ke každodenní obživě většiny obyvatel. Jedná se o zajímavý a opomíjený fenomén, který je dnes běžnou součástí života. Sám bych tomu chtěl víc porozumět, ale asi jsem vyrůstal v prostředí, které podobným způsobem života odjakživa opovrhovalo.

Co podle Tebe zapříčiňuje vznik periferií?

Jsou to především dva fenomény: nárůst dopravy a nástup konzumu. Zatímco v USA si společnost prošla tímto vývojem v 50. a 60. letech, u nás se pohled na bydlení a život ve městě změnil až s nástupem demokracie. Společensky vyloučené satelity samozřejmě vznikaly i za socialismu, jenže tenkrát bylo bydlení nástrojem sociální manipulace. V 90. letech se radikálně změnila paradigmata a představy lidí, projektované do rodinného domu se zahradou a dostatkem soukromí. Stejně tak se změnily představy o práci, nakupování a dalších součástech běžného života. Připočteme-li k tomu již zmíněný nástup automobilismu, dostaneme výsledek – realitu, která je však představám lidí stejně vzdálená jako je vzdálené dnešní bydlení od smysluplného bydlení, jak ho chápal Heidegger.

Mohl bys to rozvést?

Smysluplně bydlet znamená podle Heigeggera patřit nějakému místu. Souvisí s tím pocit bezpečí, identifikace se s dobře známým prostředím. Není to jen o tom „mít kde přespat“ nebo „mít kde se podívat na televizi“.

Jak vnímáš úroveň veřejného prostoru v českých městech?

Už kdysi dávno po přečtení Gehlovy knihy Život mezi budovami mě napadlo, že s veřejným prostorem v českých městech není něco v pořádku. Je to velmi obsáhlé a složité téma, o němž se v poslední době stále více mluví. Což je samozřejmě dobře. Nevím, zda jsem schopen to stručně definovat. Pokusím se: Úroveň veřejných prostor jakožto míst, kde jsou shromážděny významy a aktivity, je u nás obecně velmi špatná. Důležité je si uvědomit, že předpokladem kvalitního veřejného prostoru jsou kvalitní sociální vztahy. Na jedné straně ne a ne se zbavit pozůstatků komunismu, jehož cílem bylo veřejný prostor co nejvíce omezit. Sice mělo být všechno všech, ve skutečnosti bylo nic nikoho. To způsobilo ztrátu odpovědnosti lidí za kvalitu prostředí, v němž pobývají. Na druhé straně se projevila neschopnost zorientovat se v demokracii a zodpovědně naložit se znovunabytou svobodou. K tomu přispěly už zmíněné fenomény dopravy a konzumu, mašinérie peněz.
V poslední době mě zaujal filozofický rozměr veřejného prostoru jakožto společné věci (res publica), o čemž se teď často zmiňuje jezuita Václav Umlauf. Spolu s ním jsme tohle téma nedávno rozebrali v knížce zabývající se migrací a transformací center v Liberci.

Změnil se Tvůj pohled po zkušenostech z Belgie a Holandska?

Samozřejmě. Belgie a Nizozemsko jsou v tomto ohledu mnohem dál. Hledejme v tom opět historické důvody. Ve zmíněných zemích dnes znamená slovo masterplan opravdu „mistrovský plán“, kterému se věnují špičkoví odborníci. Již několik desetiletí se zde systematicky zabývají výzkumem veřejného prostoru a vlivu urbánního prostředí na životní pohodlí. Velká část z daní Holanďanů jde na zvelebování společně užívaných prostor. U nás je něco takového zatím nepředstavitelné. Nutno zmínit, že v Česku udává kvalitu veřejného prostoru spíš soukromý sektor než ten veřejný. To je také divné.

A jaké to bylo v USA?

Zkušenost z Ameriky ve mne zanechává rozporuplné dojmy. Několik měsíců jsem pobýval v San Franciscu, které je na aktivity ve veřejném prostoru nezvykle bohaté. Úžasná směsice kultur a životních postojů se zde promítá do ulice či náměstí a vytváří tak jedinečnou atmosféru. Specifické pojetí veřejných prostor jsem měl možnost zažít např. v Chicagu nebo v New Yorku, kde se v poslední době objevila celá řada zajímavých a inspirativních řešení. Zcela opačný extrém pro mě představuje Los Angeles, respektive Orange County, snad nejrozplizlejší periferie na světě, kde jsem si uvědomil katastrofální dopad automobilové dopravy na kvalitu života. Pro mě snad nejvíc deprimující zážitek z nemožnosti normálně přejít silnici. Pokud přece jen vyrazíte někam pěšky, hned vás legitimuje policie, zda jste se nezbláznili. Automobilová doprava má vliv na základní aspekty architektury jako je např. rychlost a vzdálenost. Představte si, že každodenní cestu do práce absolvujete tak, že přes hodinu sedíte v autě, nasnídáte se v Burger Kingu s obrovským parkovištěm, nakoupíte věci denní potřeby v jiné bedně s obrovským parkovištěm, po hodině čekání v koloně natankujete benzín a pak se teprve dostanete na místo určení. Požadavek na soukromí se tu přetavil v naprostou izolaci, kdy se navzájem neznají ani sousedi. Lidi se tu chovají naprosto iracionálně, ale nevadí jim to, protože si to sami neuvědomují...

Už jsi zmínil, že jsi byl zapojen do interdisciplinárního projektu na Technické univerzitě v Liberci, který se zabýval centrem Liberce. Jaký byl jeho cíl?

Cílem projektu bylo zmapovat urbanistický a architektonický vývoj Liberce s důrazem na migraci a transformaci jeho center. Uchopitelné výstupy projektu jsou v podstatě dva: odborná monografie s názvem Střed Liberce v proměnách staletí a webová platforma Liberec-Reichenberg.net, která navázala na již existující servery o regionální architektuře Ústí-Aussig.net a Teplice-Teplitz. Spolu s dalšími nadšenci připravujeme rozšíření tohoto modelu do dalších měst nejen v pohraničí.

Jaký byl vývoj tohoto projektu a jak probíhala mezioborová spolupráce?

Výzkumný záměr se rodil poměrně složitě a dlouho. Začalo to tím, že mne filozof Václav Umlauf přizval ke vznikajícímu projektu Krajina jako text, na němž měli spolupracovat filozofové, sociologové, historici, kulturní antropologové, geografové, architekti a zástupci dalších oborů. Protože se projekt týkal témat, která jsou mi velmi blízká a už delší dobu se o ně zajímám, neváhal jsem se zapojit. Nakonec jsme se museli uskromnit a vyřešit prozatím jen část našich záměrů, které se realizovaly v rámci Studentské grantové soutěže při Technické univerzitě. Vytvořili jsme tým složený ze studentů a pedagogů Fakulty pedagogické a Fakulty architektury a analyzovali jsme vývoj města z několika pohledů. Antropologická část nabízí pohled na symboliku středu z hlediska mytického a demokratického uspořádání společnosti. Historická a geografická část porovnává specifický vývoj středověkého Liberce s obdobnými aglomeracemi v Evropě a urbanistická část projektu aplikuje poznatky z filozofie a historie na urbanistický vývoj libereckých center od 14. století až po současnost. Jednalo se o široce interdisciplinární projekt a spolupráce mezi filozofem, geografem, historiky a architekty byla skutečně zajímavá a obohacující. Poučné pro mne například bylo, že každý obor má specifickou slovní zásobu a jinak si vykládá význam některých slov. V tomto ohledu bylo občas náročné sjednotit se.

Jakým způsobem vnímáš problém vylidňujících se center měst a vznik periférie přímo uvnitř centra?

Poválečný vývoj v řadě měst znamenal velkoplošné asanace přímo v městském jádru, socialistický vývoj znamenal další stěhování obyvatel na sídliště a současný vývoj je paradoxně ještě horší. V řadě měst už prakticky neexistuje bydlení v centru.
Pokud chcete vidět názorný příklad vylidňujícího se centra, přijeďte do Liberce. Místo zdravé městské struktury zde dnes naleznete několik poloprázdných nákupních středisek a dvě umrtvené tranzitní ulice, z nichž se postupně odstěhovali všichni maloobchodníci. Místo nich se do centra nastěhovaly herny a jiné pochybné podniky mající vliv např. i na kriminalitu. Symbolem destrukce městského centra v Liberci je obří vybagrovaná jáma Na Perštýně, důsledek agresivních developerských choutek a mocensko-ekonomických zájmů. Přímo v městském jádru vznikají urbanistické struktury, které tam nepatří ani měřítkem, ani svým charakterem. Jedna obchodní galerie vznikla dokonce přímo uvnitř památkové zóny. Nemluvě o dopravních komplikacích, které obdobné projekty do města přinášejí. Jediným pozitivem je, že podle jiných evropských zkušeností mají podobné struktury životnost pohybující se v řádech pouhých desítek let. Za 20 let se tedy dočkáme dalšího bourání a nahrazování těchto struktur něčím jiným. Uvidíme, zda něčím lepším. Zatím to bohužel vypadá, že česká komunální politika je nepoučitelná.

Můžeš nám stručně popsat proces Tvojí diplomky a cíle práce?

Zadání své diplomky jsem si formuloval víceméně sám, protože si myslím, že diplomová práce by měla mít nějaký širší dopad, ne jen skončit zaprášená někde v knihovně. Vytvořil jsem projekt památníku vězňů koncentračního tábora, kteří za války pracovali na stavbě nacistické podzemní továrny Richard u Litoměřic. Město spolu s Památníkem Terezín má už delší dobu zájem zde něco vybudovat, ale veškeré snahy troskotají na nedostatku financí. Ambicí mého diplomu samozřejmě není jeho realizace, spíše podnícení jakési diskuze, zda si toto místo nějakou pietu nezaslouží. Zemřelo tu minimálně 4,5 tisíce lidí. V mém projektu byla filozofická a psychologická rovina traumatické paměti konkretizována do architektonické formy. Jedná se víceméně o krajinářský projekt (urban-landscape). Jakákoliv definice ale může být zavádějící - proto jsem řadu aspektů celého projektu ponechal vlastní interpretaci diváka. Oponent i zkušební komise shledala moje řešení jako velice specifické. Koncept vychází z využití podzemních prostorových struktur bývalého vápencového dolu (poté podzemní továrny Richard). Spolu s podzemím jsem rozvinul koncept nové krajiny. Oba tyto nosiče jsou spolu svázány funkčně, prostorově i symbolicky. Neustálá dualita mezi prostorem a jeho mentálním nábojem tvoří hlavní scénografii projektu, který je plný symboliky a záměrných kontrastů. Opět jsem si vyzkoušel, jak lze využít poznatky z filozofie, sociologie či psychologie pro architekturu a práce na diplomce mě dost bavila.

Jak vnímáš profesi architekta v současném pojetí města?

Bohužel negativně. Módním trendem se v poslední době stala funkce tzv. hlavního architekta - stačí se podívat na volební programy politických stran a sdružení v některých městech. Ta problematika je ale hlubší. Bez jasné vize, kterou by měla oplývat právě politická reprezentace, a bez jasně definovaných kompetencí architektů v rovině interpretace této vize, nemá smysl se o vlivu profese architekta na tvář města ani bavit. Jenže to se netýká ani tak problémů současného urbanismu, jako spíš nedostatků v naší legislativě. No, tohle téma už by asi vydalo na další rozhovor a nechci končit příliš pesimisticky. Vítám snahy různých občanských iniciativ se současným stavem nějak pohnout, vítám nárůst veřejných diskuzí a aktivit věnujících se budoucnosti urbánního prostředí. V poslední době je vidět, že lidé si začínají dopad architektury na kvalitu života uvědomovat, tím pádem roste povědomí o významu profese architekta, a za to jsem rád.

Filip Landa web  +  Liberec Reichenberg

ZPĚT NA VÝPIS ČLÁNKŮ

PŘIPOJTE SE K NÁM