Soukromé pohlednice z Pardubic

50. léta: Dukla

Přivezli mě sem z Rokytna, když mi bylo půl roku. Ségře byly čtyři. Dům na dukelském náměstí má čtyři patra a čtyři vchody. V našem vchodě pracuje většina tatínků ve stejném místě. Jeho název zní jako zaklínadlo: Výzkumný ústav syntetických pryskyřic a laků. V jiných vchodech či domech je to podobné, jen zaklínadla se liší. Maminky jsou dlouho doma s dětmi. Dětí je plný dům. Z letiště řvou stíhačky, Ramovka smrdí, Semtín taky.

60. léta: Dukla

Chodím do školy ve Staňkově ulici. Jeden týden dopoledne, druhý odpoledne. Do výtvarky a hudebky Lidové školy umění naopak. Plavání a cvičení mám navečer nebo večer. Rodiče chodí do práce brzo ráno, odpoledne už bývají doma.

Do školy se moc nepřipravuju, obvykle prásknu s taškou a jdu si hrát s holkama. Nejraději venku. Všude mezi domy jsou trávníky, břízy už trochu povyrostly, jsou tu hřiště, sušáky na prádlo, klepače na koberce, dlaždice, betonové sjezdy do suterénu se šikmými stěnami. Hrajeme různé honičky, schovávačky, stopovanou, kuličky, cokoliv s míčem, lezeme kde se dá (po klepačích, stromech…), cvičíme co kde jde, potmě prolézáme sklepy. V zimě se někdy hřiště polévá vodou, dá se tam pak bruslit. Z ochozů stadionu Rudá hvězda děláme dlouhé klouzačky.

Postupně máme k dispozici celé sídliště a blízké okolí. Jezdíme na kolech. U Dukly je les. Železniční trať a potok od Dukly ještě neodděluje silnice. Potok je čistý, žijí v něm chrostíci a pijavice. V březích se dá nadloubat jíl, ze kterého modelujeme. Les je převážně borový, kořeny postupně vyvstávají z písku.

Časem se odvážíme k trati, klademe na koleje mince a čekáme, až je vlak s parní lokomotivou přejede. Placky z mincí pak hledáme mezi kameny. Kousek dál jsou v lese díry po bombardování. Tady se hezky jezdí na kole, houpe to. Když se nedá být venku, hrajeme si u někoho doma.

V sobotu dopoledne se chodí do práce a do školy, odpoledne a v neděli jezdíme s rodiči mimo město: k babičce, do lesa, na hory, k vodě. Naši mají partu několika rodin, se kterými jezdíme ven, často se i navštěvují a hrají u vína kanastu nebo zpívají při kytaře.

Z letiště řvou stíhačky, Ramovka smrdí, Semtín taky, v zimě se pro smog špatně dýchá.

1970–1974: Škola v Brně, Dukla

V prváku a ve druháku mi všechno připadá úžasné. Ve škole si malujeme, domů do Pardubic jezdíme jednou za čtrnáct dnů a mezi tím se staráme sami o sebe. Brno je pěkné a velké. Jsou tu i kluby, kde se hraje skvělá muzika. Nejraději bych tu zůstala. Ve třeťáku začínám cítit jakousi odlišnost. Dodnes nevím proč, ale zjistila jsem, že tam nepatřím. Po maturitě se vracím do Pardubic, začínám pracovat v Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody. Takové zaklínadlo.

1974–1984: Staré město

Památkové středisko sídlí na zámku. Zvenku není zdaleka tak krásný jako dnes, úžasné kouzlo ale má. Stejně tak i staré město, kde se teď pohybuju častěji. Politicky přituhlo, fasády zešedly, tváře zmatněly. Je nutné kývat, předstírat. Za hranice nesvobody se téměř nesmí. V těchhle podivných časech jsme mladí. Scházíme se po hospodách a na večírcích v mnoha domech starého města. Posloucháme muziku, čteme, píšeme, kreslíme, malujeme, pijeme, kouříme, tančíme, mluvíme… Hledáme svobodu a lásku. Každý sebe a sebe navzájem.

1978–1984: Polabiny

Bydlím sama v garsonce v paneláku v Polabinách. Dům má tři vchody a deset pater. Garsonka je malá, ale ke spokojenosti mi stačí. Pokaždé, když sem přijdu a zavřu za sebou dveře, zhluboka si oddechnu. Práci a přátele mám hlavně ve městě, rodiče na Dukle. Tohle je můj ostrov. Od ostatních lidí mě bezpečně odděluje beton, nedaleko odtud na jaře zpívají slavíci.

1984–1989

Bydlím s Jirkou a Vojtou na Dukle. Dům v Gorkého ulici má čtyři patra a tři vchody. Dětí tu není mnoho, převažují starší lidé. Vysoké břízy kolem domu pořád někomu vadí, snaží se je pokácet. Hádám se o každou z nich. Cestičky původní úpravy sídliště měkce zarůstají travou.

Je tady spousta keřů a velikých stromů. Žije na nich všelijaké ptactvo, veverky, jsou tu k vidění králíci, občas zajíc či ježek. Někdy touhle dobou se prvně ve velkém objevují kavky. Havrani v koruně obřího topolu vypadají jako zimní ovoce, chocholouši dávno zmizeli.

Z letiště řvou stíhačky, Ramovka smrdí, ze Semtína se blíží těžký žlutošedý mrak. Dukla je považována za nevzhledné sídliště socialistické výstavby, zatěžované hlukem letiště a exhalacemi nedaleké rafinerie. Naštěstí to tak nemá být navždycky.

ZPĚT NA VÝPIS ČLÁNKŮ

PŘIPOJTE SE K NÁM