Studentská léta v průmyslovce

Publikujeme zde příspěvek Jaromíra Šťastného, který vzpomíná na atmosféru jednoho z pardubických věhlasných školních ústavů – Státní průmyslové škole – v prvních poválečných letech.

Do průmyslovky jsem chodil celou dobu 1946–1950 do historické budovy z r. 1899 na rohu náměsí Legií. Třídu jsme měli v různých místech, pamatuji si jen tu, které jsme říkali „skleník“. Byla to původně kreslírna a neměla okna, jen světlíky na střeše a skleněný strop. V létě tam byl strašný pařák, polévali jsme fošnovou podlahu vodou, skleněné desky byly odsunuty a třída tak propojena s půdou. Seděli jsme jen v trenýrkách bez košile, jen když nás vyvolal k tabuli matikář Olda Myslivec, museli jsme se oblíknout. On sám byl stále v saku a kravatě.

Vchod do školy byl z nároží, jsou tam stále mohutné dveře, ovšem zavřené, protože vchod je z nové části přistavěné v místě bývalých dílen. V prvním patře byla poblíž schodiště řiditelna. Právě tak to bylo nad jejími dveřmi napsáno starodávným písmem. Původní ředitel totiž prohlásil, že on nic neředí, ale řídí, a tak to zůstalo i za jeho nástupců. Nic nezmohly námitky češtinářů. S ranním zazvoněním odtud vyšel „šerif“ Ing. Korbel zvaný Eifel (pro svou vysokou hubenou postavu a starodávné úzké kalhoty „trubky“), s malou hlavou ostříhanou na ježka. Jakmile zahlédl nějakého opozdilce, z vesty pod sakem obřadně vytáhl hodinky „cibule“ na řetízku a významně se na ně zadíval, očekávaje omluvu. Tak to opakoval s každým opozdilcem, kterých bývalo více, protože většina žáků dojížděla vlakem ze všech čtyř směrů a dráha měla často (jako až dodnes) zpoždění. Na dvoře ze Štefanikovy ulice byly dílny (autodílna, zámečnická a obráběcí dílna, elektrodílna, kovárna a modelárna) a také si zde žáci odkládali kola. Po městě se chodilo pěšky, kdo mohl, jezdil na kole. Autobusy a trolejbusy byly zavedeny až později. Ještě za nás byla zřízena také elektrotechnická průmyslovka, napřed jen dvouletá mistrovská, pak i čtyřletá. Když byla založena vysoká škola chemická, neměla vlastní budovu a tehdejší ředitel elektrotechnické průmyslovky Kubát (za nás odborný učitel v autodílně) udělal gesto, aby se zalíbil mocipánům, a nabídl svou budovu. Jeho škola se pak přestěhovala do prastraré budovy bývalé reálky z 19. stol. na nábřeží Chrudimky vedle soudu. Chodil jsem tam v letech 1944 až 1946 do učňovské školy, byly tam fošnové podlahy a topilo se tam v kamnech uhlím. Vysoká škola pak přistavěla část na náměstí Legií v místě části bývalých dílen.