Hranice

Jaký je Tvůj pohled na stav veřejného prostoru v České Republice?

Veřejný prostor je vcelku nuda. Podle mě je to Čechům vlastně jedno. Cílem je hlavně, že není nic počmáraný, ulice jsou zametený, plakáty visí jen tam, kde mají a zastávky mají lavičky. Je ale pravda, že se spousta měst snaží veřejný prostor hodně vylepšit. Třeba zrovna v Mikulově se za poslední roky skvěle posunul dopředu, jen nechápu, že když vyjdu do skvělého parku na Kozáku nikoho tam nepotkám.

Jaký je Tvůj pohled na užívání veřejného prostoru v zahraničí?

No myslím, že Češi veřejný prostor moc nevyužívají. Tady se každý tak nějak stydí, nebo co, asi je to i jejich netolerancí. V zahraničí není park, nebo jakýkoliv kus trávy, nábřeží apod., který by nebyl obsazený lidma s knihama, jídlem a tak. Tady pokud tomu není místo přímo určené vypadáte dost podivně! A s využíváním veřejného prostoru k umění.. jeden příklad za všechny jsou semafory v Praze. Trochu méně konzervativnosti by nám neuškodilo.

Proč hranice?

Jsem z města, které je leží přímo na hranicích, takže jsem tenhle zajímavý prostor intenzivně vnímala už od mala – míchání cizinců s místníma, velké množství aut kupících se při průjezdu celnicí, rozhovory se známýma, kteří často každý den vyjížděli za hranice za prací a tak podobně.

Pak když jsem se kvůli studiu odstěhovala, tento moment zmizel. Před volbou tématu bakalářky jsem do rodného města vzala na výlet jednu známou, které jsem ze zámecké vyhlídky ukazovala město, a když jsem říkala svou oblíbenou větu návštěvníkům „a tam je celnice, takže tady za tím barákem už vidíš Rakousko“, tak jsem si uvědomila, že ty domy co tam stojí, už jsou několik let díky vstupu do Shengenského prostoru prázdné. Přišli jsme o zvláštní bod tohoto místa. Vizuálně jsem hranici postrádala hlavně v noci, domy byly temné a ani kolony na celnici neupozorňovaly. Tahle díra byla první impulz k řešení tohoto prostoru.

Hranice…

Myslím, že téma hranice bylo a je zajímavé úplně pro všechny. Je to jedinečný prostor, který představuje něco velmi zásadního. Společnost přirozeně hraniční linii neřeší, dokud nedochází k jejímu narušení, protože to pak znamená narušení i jejich vlastního bezpečí. Státní hranice vždy sloužila jako bod zastavení. Byla také jediným povoleným místem k překonání území.

Vnitřní a vnější hranice…

Myslím, že my Češi spíš obdivujeme to co je za hranicí a jiné státy spíše to co je uvnitř jejich hranice. Čechům stále dost chybí sebevědomí a to je právě něco co nám dost škodí. I proto jsem chtěla na toto téma upozornit a zvýraznit potlačenou identitu.

Vymezení hranice…

Obecně je to jakékoliv vymezení ale zajímavé je právě to že každý člověk usiluje o pocit svobody a neomezenosti a v ideálním případě chce své meze určovat sám. Tak to ale nikdy není, dělá to vždycky celá společnost, která vymezuje hranice chování, etiky… všechny hranice. Ale v mysli každého jsou zakotveny jiné žebříčky hodnot, a proto je často těžké rozhodnout o vhodnosti či nevhodnosti činu jedince. Je to hodnocení vlastně zcela subjektivní, falešné, nastavené všemi a nikým. Je pak na každém z nás jak tuto stanovenou hranici respektujeme, nevyužíváme, nebo překračujeme, za což jsou v každé společnosti uděleny sankce, které jsou rovněž nastaveny pouhou domněnkou adekvátnosti. Proto jsme schopni v jedné zemi respektovat tresty smrti ukamenováním a v jiné bojujeme za humánní popravování zvěře.

A právě zvláštním typem hranice je ta státní. Je to vlastně jen linie, ale s neuvěřitelnou mocí spojuje lidi s odlišnými mezemi v jejich myšlení.

Může se použít vztah hranice ve smyslu pomyslného rozdělení dvou států i na prostředí města? (Třeba Buda-pest, v Praze levý a pravý břeh Vltavy)

Jo myslím, že hranice fungují všude. Je to vlastně dobře protože jak už jsem říkala hranice spojují lidi. Zároveň je jistě i rozdělují, ale to přináší zajímavé rozdílnosti. Každý má totiž potřebu někam náležet a to tyhle hranice umožňují. Lidi jsou rádi když se můžou postavit za fanoušky na koncertě kteří přišli ze stejné části města.

Jaký je vývoj ve vnímání hranic?

Tak ten je obrovský. Ještě před 25lety to byl opravdu pojem. Překročení hranice se nebylo vůbec jednoduché, dál v historii to bylo často i úplně nemožné, takže ji lidé vnímali nejspíš jako velkou výzvu a taky takový strašák. Dnes a speciálně po vstupu do Shengenu, kdy pomalu ani nepoznáte, že jste hranici minuli je její vnímání naprosto jiné. Myslím, že to co je pro nás (a teď myslím kromě jazyku, protože z mladší generace snad už nikdo nemá problém se domluvit) stále výraznějším ukazatelem hranice je pomalu už jen euro.