Pardubice, mé rodné město

Moje nejstarší vzpomínka (černobílá jako staré fotografie) na setkání s Pardubicemi je z raného dětství. Vzpomínám si, jak se dívám oknem z trolejbusu do černobílé krajiny (bylo to asi v zimě a už bylo příšeří), přejíždíme přes most v místě dnešního jezu a projíždíme Labskou ulicí. Cesta byla neskutečně dlouhá. A pak si vzpomínám na obchodní dům Styl, na hodné paní prodavačky, které si všimly, že jsem ztracená, na kancelář a na paní, která hlásí do mikrofonu, že E. D. (už jsem věděla, jak se jmenuju) hledá maminku, maminka ať si pro ni přijde. Přišla.

Druhá vzpomínka je už trochu barevná. Se spolužákem z rybitevské ZDŠ a svým odvěkým kamarádem jsme dojížděli do kurzu němčiny pořádaném ve škole bratranců Veverkových. V nárožním obchodě, kde dnes sídlí MacDonald, jsme si kupovali z našeho naprosto minimálního kapesného mlsy, já jsem speciálně utrácela za žvýkačky s vloženými příběhy kačera Donalda, papírky s komiksy jsem pečlivě uschovávala (utrácela jsem ještě za pohledy s Vinnetouem, ale to v rybitevské trafice). Normální žvýkačka Pedro stála 1 Kč, Donald stál, pokud si dobře pamatuji, 2,50 Kč. Jednou jsem se rozšoupla, utratila jsem všechny peníze (nevím už, zda vědomě nebo nedopatřením) a nezbyla mi 1 Kč na zpáteční cestu trolejbusem, musela jsem jít domů do Rybitví pěšky. Nutno podotknout, že můj galantní kamarád šel pěšky se mnou, ačkoliv on korunu měl.

Jak vidíte, utkvěly mi v hlavě opravdu „podstatné“ momenty.

A lepší to není ani z období gymnaziálního studia. (Dojížděli jsme tehdy ještě do školy na Spořilov, naši spolužáci chodili na brigády na stavbu dnešního gymnázia v Dašické ulici.) Z této doby bylo pro mě asi nejpodstatnější, že mě jedna spolužačka dovedla na výtvarný obor do tehdejší lidové školy umění, ve které jsem poznala manžele Zahradníkovy a Hanu Wankovou. Setkání s nimi, především s Vlastou Zahradníkovou, bylo pro mě, dá se s odstupem let říci, osudové. Ovlivnilo mě i profesně, po pěti letech studií v Olomouci jsem se stala jejich kolegyní a na škole (dnes Základní umělecké škole Pardubice – Polabiny) působím dodnes. (A se mnou několik let i moje dcera.)

V Pardubicích od roku 1979 bydlím, nejdřív v Polabinách, pak na Dubině. Přestěhovat se na sídliště byl pro mě zpočátku šok, poměr k panelákům a sídlišti vůbec jsem změnila až po jednom zážitku: Vraceli jsme se s dětmi z pobytového zájezdu z Itálie, noc jsme strávili v autobuse, v brzkém ránu jsme přejeli hranice a na obzoru se objevily paneláky Znojma. Můj syn (tehdy asi dvanáctiletý) se probudil a úlevně pronesl: „Jé, paneláky…“ V hlase měl tolik radosti a něhy, že jsem se musela usmát. Vracel se (z mého pohledu) z přírodního ráje, a on takhle vítá panelákovou zástavbu! Od toho rána jsem začala na sídliště nahlížet trochu jinýma očima. (Pozn.: Synův kladný vztah k sídlišti a asfaltovým chodníkům v průběhu let sílil v závislosti na jeho koníčku – skate boardingu, odmítal s námi jezdit do nevyasfaltovaných terénů, čímž mě dost ničil.)

Dnešní pozitivní vztah k Pardubicím jsem si musela vytvářet. Prostřednictvím lidí, zážitků, získávání informací z historie apod. Všechny tyto aspekty jsou zahrnuty i v samostatné kapitole, kterou bych nazvala třeba Školní akce a projekty.

A tak před divadlem vidím růže z Růžového paloučku (a prstě!), „rozkvetlou“ (protože chválenou) dlažbu, Metamorfózu papíru i Společná oblaka (s poselstvími vynášenými obláčky ze svázaných bílých balónků), průvod zvířat putující do Noemovy archy, na bývalém „hliněném plácku“, kde dnes stojí AFI Palace, Zahradu (a dosud jsem přesvědčená, že park by se nám v těchto místech hodil víc než obchodní dům), v Tyršových sadech se mi vybavují akce jako Pavučinění a Petpark, na vnitřním nádvoří zámku zoologický depozitář a v muzeu Brána muzea otevřená, na Přihrádku tiše krystalizující tetraedry…Nevidím jen instalace, ale i žáčky (rostoucí mi před očima) a lidi, kteří nám byli nápomocni s realizacemi. Žáci výtvarného oboru vystavovali (kromě domovské galerie Chodba a vstupní haly ředitelství školy) ve VČG, VČM, na Sýpce, v Okresním archivu, v Evropském domě, v Krajské knihovně. Pardubice byly i námětem jednoho z výtvarných soustředění (na která vyjíždíme už asi deset let); jmenovalo se tehdy Po stopách pánů rodu zubří hlavy.

Z bohatého fotografického archivu přikládám alespoň několik fotografií z „digitálního“ období.